Se srandou jde všechno líp!

Srpen 2012

Máma

21. srpna 2012 v 18:36 | srandolog |  Témata týdne
V tomto článku bych chtěla začt dvěma citáty. Ten první jsem nedávno někde četla, ten druhý, pokud se to mu dá říkat citát, jsem napsala na kus papíru, když mi bylo šest a nedávno ho našla.

"Nikdy neporozumíte lidské povaze, dokud nepochopíte, proč dítě na kolotoči při každé otočce zamáva své matce, a ta mu vždy zamává zpět."

"Když dítě řekne "Maminko, já Tě mám rád", neexistuje jiná odpověď, než "Vždyť já Tebe taky.". A právě proto, je to ta osoba, které od narození říkáme mami."

Když se člověk dívá, jaký mají dnes děti vztah s rodiči, a pak se podívá na nějaký starší, třeba ještě černobílý film, kde je jaké to bývalo kdysi, je mu trochu do breku. Neplatí to samozřejmě ve všech případech. Krásně jde vidět takový ten správný vztah dítě+rodič v pohádce Sůl nad zlato, ačkoliv se zde nebavíme o matce, nýbrž o otci.

A na závěr sem dám ještě jednu básničku z mé hlavy. netýká se úplně témata, ale kořen tam je. Básnička není z mého pohledu.


Je mi smutno, mám strach,
co přijde teď, třeba drak?
Je to zvláští, prazvláštní,
vyjadřovat pocity jen básní.
Otázkou však zůstává,
je to jen, a nebo moc?
Otec ten vždy nadává,
když ví, že je noc,
a já pořád píši,
a pořád dál.
Míří k výši,
a pořád dál.
Kdo? Strach.
Kdo? Neměli bych se spíš ptát co?
Ne, Strach je osobnost, strach je s velkým S. "Co" si zaslouží třeba vrah.
Kdo strachu mě zbaví?
Nikdo. Strach jen lapí.
Protože už není ve mě.
šel k Tě.
Mě by zachránila maminka,
ale tebe musí tvá.
Snad bezpečí linka,
pomůže Ti,
ať se Ti něco hezkého zdá.

Ta básnička má smysl, ale jen, když nad ní člověk chvilku popřemýšlí. Mrkající




Vražda na dětském táboře - 2

18. srpna 2012 v 11:20 | srandolog
"Náástup!" informoval všechny děti v táboře zvon na malém táborovém náměstíčku. Ačkoliv tam chlapci již před tím byli, museli si dát všichni kolečko okolo tábora, protože spousta se docourala až o pět minut později. Na remcání dětí co tam byly včas, odpovídali vedoucí jen slovy: "Jeden za všechny, všichni za jednoho.", čímž ovšem děti neuspokojily a ty si remcaly dál. "No, ale co jsme chtěli," začal mluvit hlavní vedoucí Aleš. "Kdo má z domova nějaké řízky, salámy a podobně, snězte to nejdéle dneska! Co se týče programu; do večeře máte ještě čas si vybalit, po večeři začneme táborové téma."
"jaké je táborové téma?" vyzvídal nějaký mladší chlapeček. "Nechte se překvapit. Napovím jenom, že se vám to bude určitě líbit."

"Večeřéé" hlásil zvon dvojtým zacinkáním.
"Už mám docela hlad," postěžoval si Kubímu Jen. "Já tak normálně." odpověděl s nezájmem bratr. K večeři byla červená kaše s párkem. Kubí nesnášel párky, takže ten svůj věnoval hladovému bratrovi. Kaši snědl a šel do chatky. O chvíli později dorazil do chatky i Jen. Dohadovali se spolu, jaké by mohlo být táborové téma. Oba se přitom váleli na postelích, pod sebou již rozdělané spacáky. Jen spal na palandě na hoře, pod ním Kubí. Na druhé palandě spal dole Michal, a nahoře zůstávalo místo pro Freda.

Na dalším nástupu už byla dražba. fungovalo to totiž tak, že když někdo někde něco našel, dal to do dražby. Když to byla věc nějaké dívky, dražilo se dřepy, když chalpce, kliky. Když někdo předražil majitele, mohl po něm něco chtít a za to mu dát tu věc. Například mytí nádobí, nebo vyndavání pavouků a škvorů z chatky. Jen byl velmi chytrý chlapec, a vydražil Michalovu baterku. Sice za ni musel dělat třicet kliků, ale mít Michala v hrsti, to za to stálo!
Další probíranou věcí bylo téma. Okolo toho dělali vedoucí doposud velké tajnosti, hlavně Aleš.
"..No, a konečně tedy, tématem tábore je..."

Konec druhé části

Vražda na dětském táboře - 1

14. srpna 2012 v 18:51 | srandolog
"Ahoj mamí, měj se moc hezky!" loučil se devítiletý Honzík a dvanáctiletý Jakub s maminkou. "Pa, užijte si to." stihla říct matka a vlak se rozjel směr tábor. Tábor se nacházel u louky, u potůčku, u lesa, prostě tábor se vším všudy. Proto sem děti jezdily tak rády.
Honza s Kubou se posadili do kupéčka, a po chvíli si k nim přisedla drobná dívenka s knihou v ruce. Oba chlapci ji znali už z předchozích táborů, a že toho spolu zažili! Ovšem i s Fredem, ale toho až zítra dovezou rodiče. "Ahoj!" vyhrkli současně. "Nazdárek," odvětila Melisa. "Vím, čekáte, jak si teď s vámi budu povídat, ale musím se učit. Promiňte.. Na táboře tu učebnici zakopu a vyhrabu ji až budeme odjíždět, slibuju," zasmála se. "Ty vlastně budeš maturovat, co? Budu ti držet palce." poznamenal Kuba, všemi spíše přezdívaný Kubí.

"Já, Jan a Fred si vezmeme jednu chatku," hlásil Kubí vedoucímu. "To by nešlo, musíte být čtyři... A ne, Mel nemůže být s vámi. Zaprvé je to dívka, a zadruhé ještě k tomu mnohem starší. A protože než byste vymysleli s kým budete, dám k Vám Michala." "Nééé!" "vyhrkl Kubí. "Jenom to néé!" podporoval Jan, nazývaný Jen. "Už jsem řekl." skončil debatu vedoucí.
Když si chlapci vybalovali věci, přišel k nim pihatý kluk s brýlemi na nose a třemi kufry. "Michal, jméno mé," hlásil. Pak se teprve podíval komu že to říká. Když uviděl Kubího a Jena, doufal, že si jen spletl chatku. "My jsme tě tu nechtěli, to Aleš tak rozhodl." procedil skrze zuby Kubí. "Myslíte si, že je normální mluvit o vedoucím jeho křestním jménem?" zeptal se Michal. Kubí k němu přikročil, chytil ho za košili pod krkem a dotlačil ke zdi. "Tak poslouchej," mluvil potichu, " my si nebudeme všímat tebe a ty nás. Budeš nás prostě ignorovat. My Tebe za tyto okolnosti také," dodal. Pustil ho, dobalil si věci a pak pomohl mladšímu bráškovi.

Konec první části

Černá

13. srpna 2012 v 16:06 | srandolog |  Témata týdne
Černá. Symbol utrpení, smutku a bolesti nebo normální barva?

"Nic není černé ani bílé. Svět je plný barev a proto bychom se tak na něj měli i dívat."

Podle mého názoru, je černá v podstatě normální barva. Pokud se to s ní ovšem nepřehání. Mít v pokoji všechny stěny černě vymalované, nemít okno a na podlaze černý koberec, to mi už přijde na psychiatra.
Ale že lidé nosí sem tam černé oblečení, věci, že když si mají vybrat barvu batohu, vyberou černou, mi přijde normální. Je to stejné jako když se pubertální holce líbí růžová, nebo klukovi modrá.

A co dodat na závěr?

Nebuďte rasisti! Smějící se